Nedovolené ozbrojování – povaha zbraně je otázkou právní, nikoliv znaleckou (Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 To 6/2020)

Vrchní soud v Praze vynesl 26.5.2020 rozsudek sp.zn. 12 To 6/2020 ve věci týkající se odsouzení za spáchání trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence dle § 265 odst. 1 trestního zákoníku. Závěry vynesené v tomto rozhodnutí by mohly přispět k sjednocení doposud různorodého přístupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) k posuzování charakteru předmětů jako zbraní také podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních.

Rakety nebo makety?

V uvedeném případě byl nejmenovaný muž odsouzen za to, že se pokusil jakožto jednatel společnosti z České republiky vyvést nefunkční části raketových kompletů. Stát muže v rozsudku odsoudil za nelegální obchod s vojenským materiálem, přestože to byl sám stát (resp. Vojenský technický ústav, s.p.), který mu předtím uvedené předměty prodal jakožto odpadový materiál získaný zničením původních vojenských raket, a to jejich delaborací a demilitarizací, prováděnou k tomu způsobilou právnickou osobou.

Otázku povahy materiálu, který původně stát prodal jako “odpadový materiál”, a následně stíhal jakožto nelegální vývoz vojenského materiálu, v řízení obšírně probírala celá řada odborných vyjádření a znaleckých posudků. Soudy se ale nakonec nepřiklonily k hodnocení povahy materiálu dle těchto podkladů, nýbrž učinily vlastní posouzení.

Závěr Vrchního soudu v Praze

Vrchní soud k tomu uvádí:

Na tomto místě je zapotřebí zmínit, že s některými argumenty, uplatněnými v opravném prostředku obžalovaného, včetně výhrady k postupu v hlavním líčení, kdy neshledal potřebným dokazování doplnit o znalecký posudek, resp. vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu ČR k otázce, zda v případě inkriminovaných věcí jde o vojenský materiál, vypořádal se v rámci svých hodnotících úvah v odůvodnění napadeného rozsudku již nalézací soud. Správně dovodil, že posouzení charakteru vyváženého materiálu (zda jde či nejde o vojenský materiál ve smyslu zák. č. 38/1994 Sb.) je otázkou právní, jejíž zodpovězení nenáleží znalci, nýbrž soudu.

Otázka viny, jak správně konstatuje v odůvodnění svého opravného prostředku i obžalovaný, stojí na výkladu pojmu „vojenský materiál“ uvedený v § 5 zák. č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších změn a doplnění, který v ustanovení odst. 3 odkazuje co do seznamu vojenského materiálu na zvláštní předpis, jímž je vyhláška č. 210/2012 Sb. o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., přičemž materiál, jenž je předmětem daného řízení, je zahrnut do přílohy 1 citované vyhlášky, kde pod číslem 4 SVMe jsou uváděny pumy letecké, torpéda, rakety, raketové střely, další výbušná zařízení a nálože a příslušné vybavení a příslušenství a součásti speciálně určené pro ně.

Výklad zákona pak přísluší soudu a nikoli znalcům, u nichž je patrná tendence s ohledem na delaboraci, znehodnocení raket, pozbytí účinnosti a charakteru zbraně činit závěry, že vzhledem k současnému stavu předmětných věcí, jež nelze již užít jako zbraní, pozbývají tyto charakteru vojenského materiálu ve smyslu uvedeného zákona č. 38/1994 Sb. Tak tomu dle stanoviska soudu není, uvedené součásti zachovávají si i nadále charakter vojenského materiálu.

Pokud jde o charakter vojenského materiálu, v kteréžto otázce se argumentace odvolání opírá o důvodovou zprávu zákona, pak nelze přehlédnout, že prioritní je zde skutečnost, že inkriminovaný materiál vykazuje skutečně specifickou, zvláštní konstrukci, jíž je předurčen pro účely obrany a bezpečnosti státu, a pro tyto účely byl také speciálně vyvíjen a vyráběn. Následným určovacím znakem, jímž v případě nedostatečnosti prve uvedeného znaku je skutečné hromadné použití pro ozbrojené složky k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu, tudíž není zapotřebí se dle přesvědčení soudu zabývat.

Případy nedovoleného ozbrojování ve smyslu zákona o zbraních

Závěry Vrchního soudu lze vztáhnout také na případy nedovoleného ozbrojování dle § 279 trestního zákoníku, resp. posouzení, zda-li je konkrétní předmět pro účely tohoto ustanovení zbraní, a jakou zbraní, ve smyslu zákona o zbraních.

Právní úprava v zákoně o zbraních a související podzákonné legislativě doznala v průběhu let celé řady změn. Zejména co se týče částí zbraní, polotovarů či znehodnocených zbraní. Změny právní úpravy často nebyly doprovázeny potřebnými přechodnými ustanoveními.

Nadto i v současnosti lze obdobné zbraně v závislosti na rozhodnutí Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva nalézt v naprosto rozdílných kategoriích, kdy v zásadě totožný typ může být v jednom případě zbraní zakázanou (“A”), zatímco jindy zbraní volně prodejnou (“D”). Příkladem budiž rozhodnutí ČÚZZS č. 91-04978-13.

V hraničních případech posuzování nedovoleného ozbrojování orgány činné v trestním řízení a soudy doposud spoléhaly především na znalecké posudky. Vrchní soud v Praze při odklonění se od této převažující praxe odkazoval na údajnou tendenci znalců dovozovat nepodřazení nefunkčních předmětů pod vojenský materiál. Z tohoto konstatování je zjevné, že Vrchní soud v Praze si byl přinejmenším vědom, že jeho postup povede k zpřísnění dosavadní praxe (nebylo-li to přímo cílem).

Není zločinu bez dostatečně přesného zákona

Na druhou stranu ale čistě právní posuzování zařazení předmětu mezi vojenský materiál (či zbraň konkrétní kategorie) , resp. takovéto soudní posuzování v přímém protikladu se znaleckými závěry, přímo vybízí k aplikaci základních zásad trestního procesu in dubio pro reo a nullum crimen sine lege certa.

Protože pokud je o zařazení konkrétního předmětu nezbytné před soudem vést dlouhé znalecko-odborně-právní diskuze, pak jistě právní úprava není dostatečně jednoznačná, aby na jejím základě mohl být kdokoliv odsouzen.

Tomáš Gawron, advokát – právní služby v oblasti zbraní a střeliva.