Advokátní služby v oblasti civilního držení zbraní
Právo nabývat, držet a nosit zbraně patří k základním právům občana ve svobodné společnosti. Po tisíce let bylo zapovězeno pouze těm částem společnosti, které nebyly považovány za zcela svobodné. V české historii se kořeny všeobecného práva být ozbrojen váží především k husitskému povstání, a následně k de facto ústavnímu zakotvení ve Svatováclavské smlouvě z roku 1517.
Návrat svobodného civilního držení zbraní po sametové revoluci jsme po letech nacistických a komunistických restrikcí považovali za samozřejmý, a možná proto mu nebylo věnováno tolik pozornosti. Toto období bezstarostného nádechu svobody symbolicky skončilo v roce 2015, kdy Evropská komise přišla s návrhem restrikcí, které v některých svých pracovních verzích překonávaly i naši historickou zkušenost s komunistickou diktaturou. Vlna občanského odporu napříč Evropou zabránila nejhoršímu, ale čas, kdy jsme mohli svobodné civilní držení zbraní považovat za samozřejmé, skončil.
K tomuto období se váže i mé postupné zapojení do občanskoprávních aktivit na tomto poli. Zjištění okolností zavraždění šéfredaktora Charlie Hebdo Stéphane „Charb“ Charbonniera pro mne představovalo mezní moment. Charb byl sportovním střelcem a jako takový mohl své pistole převážet leda v zamčeném kufříku při cestě na střelnici. Jakožto člověk na teroristickém kill-listu, který s týdenní frekvencí čelil výhrůžkám zavraždění a byl již i fyzicky napaden, požádal o vydání povolení k nošení zbraně pro osobní obranu. Policie žádosti nevyhověla. Následně byl zavražděn teroristy, kteří si nelegální zbraně, propašované skrz vnější hranice EU, koupili od překupníka v parku u vlakového nádraží.
Zemi, v níž je občanovi legislativně odejmuta šance na účinnou obranu před násilím, nemohu považovat za svobodnou. Zaměření mé praxe na občanská práva v oblasti civilního držení zbraní tak pro mne není jen otázkou profesní volby, ale především principiální ochrany svobody.
Sdílejte toto téma s přáteli: